pondělí 7. srpna 2017

H. Murakami: Muži, kteří nemají ženy

Muži, kteří nemají ženy je soubor povídek o mužích. Kteří nemají ženy. Kdo by to řekl. Mají ale milenky, hospodyně a vzpomínky na minulé lásky. Jsou to příběhy mužů ve středních letech, jejichž život ovlivnila nebo ovlivňuje nějaká důležitá žena. A přišlo mi, že povídky jsou víc o oněch ženách, než o mužích z názvu knihy.


Na Murakamiho knihách mám ráda nevšednost dialogů, příběhy jako z jiného světa (a tím nemyslím geograficky a kulturně vzdálené Japonsko, ale opravdu jiný svět), špetku magična a erotiku, která není ani vulgární, ani puritánsky utajovaná. To všechno tady najdeme. Nechybí vyprávění o minulých životech, záhadně se vyskytujících hadech nebo muži, kterého dožene stesk po ženě k nebývalému činu. Bohužel mám ale pocit, že povídky nejsou Murakamiho silná stránka.

"Ale co to je za divnou myšlenku? Vždyť přece mrtvý člověk nic necítí, nad ničím nepřemýšlí. A to je na smrti úžasné."

Dejte mu 500 prázdných listů a on napíše kouzelný příběh bez hluchých míst, kde bude každá strana lepší než ta předchozí. Ale krátké povídky? Tam se kouzlo vytrácí. Do každého příběhu jsem se začala pomalu dostávat, tvořila jsem si pouto s hlavními postavami a zajímalo mě, co se stane dál. A když příběh začínal vrcholit a já byla nejnapjatější... skončil. Prostě tak. Jenže to není jako s epizodou seriálu, kde se můžete utěšovat tím, že za týden budete znát pokračování. Není to ani jako u povídek G. R. R. Martina, které občas mají otevřený konec a vy si můžete dotvářet svoje vlastní a doufat v ten, kterému fandíte nejvíc. Tohle jsou prostě useknuté konce. Nevyvolávaly ve mně touhu utvářet si domněnky o tom, jak se oněm mužům a jejich ženám (které nemají) asi daří. Já si přišla prostě a jednoduše ošizená.


Našla se ale i světlá výjimka. Dokonce dvě. Předposlední a poslední příběh si mě získaly a myslím, že se k nim v životě ještě mockrát vrátím. Ten předposlední (Zamilovaný Samsa) na mě zapůsobil tím, jak dokonale absurdní a podivný byl. A ten poslední (Muži, kteří nemají ženy) se musí dotknout každého, kdo někdy o někoho přišel. Je to krátký příběh, ale přišlo mi, že krásně popsal každou ztrátu světa, a že se v něm každý dokáže nějakým způsobem najít. Pravděpodobně to bude přesně ten příběh, do kterého se začtu, až mi bude moc smutno.

Jestli bych Vám knihu doporučila? Těžko říct. Upřímně řečeno si nedokážu představit lepší knihu pro chvíle po rozchodu nebo v jakékoliv krizi. Myslím, že právě tehdy z ní vytěžíte maximum. Protože ale doufám, že to není vaše situace, sáhla bych možná po něčem rozsáhlejším, to jde Murakamimu pořád nejlíp :)

pátek 28. dubna 2017

S. King: Revival

Není tajemstvím, že Kinga mám ráda. Nejen jako autora hororů a všelijakých strašidelných ujetostí, ale taky jako vypravěče za srdce chytajících příběhů o dětských přátelstvích, ceně života a spoustě dalšího. Revival se řadí spíš do druhé skupiny, aspoň na začátku. S hrnkem čaje a s úsměvem na tváři jsem četla o Jamieho rodině a novém faráři v městečku. O tom, jak si k sobě vytvářeli pouto, a taky o tajné elektřině. Idylka samozřejmě netrvala dlouho a "něco se stalo".

csdk

Jamie, který vyrůstal v nábožensky založené rodině, vyroste a potyká si s drogami. Farář Jacob se také vydá svojí životní cestou. Vesmír ale zapracuje a oba se po letech znovu a znovu setkávají. A věřte mi, že jsou to setkání nečekaná, prazvláštní a šokující. Podobně je na tom i příběh. Všechno to začíná mile a nevinně, postupně se věci zvrhávají. Z vyprávění, které hřeje na srdíčku, se stává něco tajemného a svým způsobem děsivého.

Není to klasická kingovská hororová záležitost jako třeba Řbitov zviřátek nebo To, tady je děsivý spíš vývoj postav, které si v životě prošly peklem a jsou schopny doslova všeho (stejně mám ale pocit, že to je to, co se nám King pořád snaží říct, totiž že nejstrašidelnější ze všeho nejsou monstra a duchové, ale lidi samotní). V tomhle ohledu není na co si stěžovat, atmosféra houstne přiměřeným tempem, ALE... "něco se stalo" a nic se nestalo. Nechytlo mě to, nedokázala jsem se začíst. Jak mě bavil začátek, tak druhá půlka mě nechávala chladnou. Nevím, jestli to bylo momentálním rozpoložením nebo něčím jiným, ale skoro bych si vsadila na druhou možnost. Celou dobu se nás kniha snaží připravit na něco neskutečně šokujícího, ale ve výsledku jde o stokrát omílané téma, které vlastně ani není super originálně zpracované a nepřináší moc nového.



Jsem z toho rozpačitá. Máte rádi Kinga, nemáte chuť na čistokrevný horor a chcete něco menšího rozsahu? Přečtěte si to. Potřebujete tu knihu nutně ve svém životě a dá vám něco, s čím jste se ještě nesetkali? Nemyslím si.

Četli jste Revival? Co na něj říkáte? A co máte od Kinga radši - strašidelnosti, nebo povídání o životě? :)

středa 5. dubna 2017

Knižní "výzva" 2017

Jako loni, i letos je to pro mě spíš seznam přečtených knih. Ráda si zpětně procházím, co jsem četla, nemůžu za to :) Ikonky jsou od Ells, která za touhle výzvou stojí.


1. S. King: Revival (26. 3.; 320 stran)
2. L. Clarke: Poslední nádech (4 .4.; 304 stran)
3. Kol. autorů: Svědkové z továrny na smrt (15. 4.; 360 stran)
4. S. King: Řbitov zviřátek (28. 5.; 376 stran)
5. H. Murakami: Muži, kteří nemají ženy (4. 8.; 248 stran)
6.
7.
8.
9.
10.

čtvrtek 16. března 2017

Moje nej: největší nákupní omyly

Reklamy mě většinou nechávají chladnou, s blogosférou je to ale jiná. Když moji oblíbenci pořád dokola něco chválí, dřív nebo později to začnu chtít taky. A někdy se stane, že si pak jen nadávám, za co jsem to zase vyhodila peníze :) Tady je jen pár příkladů špatných investic. Pro jistotu připomínám, že jde o můj osobní vkus a věci, které nevyhovovaly mně. Nijak je neshazuju a věřím, že ostatním by přinesly spoustu radosti.

Na Wreck This Journal jsem se kdysi hodně těšila. Viděla jsem miliony videí, kochala se fotkami a říkala si, jak se vyblbnu. Samozřejmě to dopadlo tak, že jsem splnila asi jeden a půl úkolu a sešitek hodila na Pohřebiště Zbytečných Nákupů. Na obranu WTJ není problém v něm, ale spíš v mojí nešikovnosti. Protože nápady, které v hlavě vypadaly skvěle, potom v reálu dost pokulhávají a já se tak akorát naštvu, že jsem úplně levá.



Koupila jsem si i 101 mandal pro krásný den, protože mě kdysi přece hrozně bavilo vybarvovat mandaly. Jenže to mi bylo asi deset. Teď jsem vybarvila sotva jednu a nudila se u toho úplně neskutečně. Postupem času se ke mně dostaly další omalovánky. Ty luxusní zlaté se mi líbí, ale vůbec nevím, jak na ně. Kočičí jsem dostala od Magdalény, k těm si čas od času sednu (protože kočky), ale opět narážím na problém, že jsem nemehlo (a ano, přijde mi jako ztráta času sedět u omalovánek, když bych mohla dělat tolik zajímavějších věcí). A tak se i na milých omalovánkách tvoří vrstva prachu a obrůstají pavučinami...



Knih bych mohla vyjmenovat mraky. Zmiňme ale třeba Harryho Pottera a Prokleté dítě. Vím, že se mnou teď spousta z vás nebude souhlasit, ale mě to prostě nebavilo. Bezprostředně po přečtení jsem to považovala za průměrnou záležitost, ale čím víc nad tím přemýšlím, tím slabší mi to přijde. Nehodlám tu polemizovat nad tím, proč to tak je, Harry pro mě zkrátka skončil Relikviemi, a Prokleté dítě se pro mě stalo hlavním představitelem knih, za které byla škoda dávat peníze.


Kterých nákupů litujete vy? :)