úterý 24. listopadu 2015

I čtenáři mají práva aneb Jak neodradit děti od čtení

Taky si někdy říkáte jaká je škoda, že tolik lidí nečte? Každému co jeho jest, možná by ale čtenářů bylo víc, kdyby je od toho neodradila už školní docházka. Proč to není naopak? Škola by přece měla být místem (hned po rodině), které dětem ukáže krásy literatury a doporučí tu nejlepší možnou. Daniel Pennac* nabízí Desatero nezadatelných práv čtenáře. Podívejte se na ně a zamyslete se nad tím, jestli vám vaše práva náhodou někdy někdo neodpíral :)



1. právo nečíst
To by samozřejmě neprošlo. Minimálně slabikářem se museli prokousat všichni (jak jinak byste zjistili, že Ema má mámu?). Potom bylo třeba dál trénovat a později interpretovat texty. S tím se holt musí počítat. Mám ale i temnou vzpomínku na povinnost každý den na lísteček podepsaný rodiči zaznamenat, kolik stránek jsem přečetla. Četla jsem si sice pořád ráda, ale už tam byl ten pocit, že MUSÍM. A to je ohromná demotivace.

2. právo přeskakovat stránky

Tohle právo jsem nikdy neměla potřebu využít. Dokud se mi nedostal do ruky Zvoník od Matky Boží s úmornými sáhodlouhými popisy všeho. Představa, že nade mnou někdo stojí a sleduje, jestli nepřeskakuju detailní deskripci Hrbáčova holubu z nosu, mě vážně děsí.

3. právo knihu nedočíst

Povinná literatura je povinná literatura, dočítat se muselo (pokud se to nechtělo přečíst ve zkratce na internetu). A trpělo se u toho. Povinnost dočítat knihy je jedním z největších zabijáků lásky ke čtení. Asi jako když vás nutili sedět v jídelně, dokud jste ten knedlík rozmáčený omáčkou a slzami utrpení nedojedli. Knedlíky dodneška obcházím obloukem.

4. právo číst tutéž knihu znovu

Konečně něco, co vám ani škola nevezme. Pokud vás od čtení neodradila natolik, že se vám nic nechce číst ani jednou, natožpak dvakrát. Takže vlastně jediné, co vám brání ve využívání tohoto práva, je váš nekonečný seznam knih k přečtení :)


5. právo číst cokoliv

Soudit někoho za to, že čte vámi opovrhovaný žánr, je čirá hovadina. Radši vás uvidím pročítat harlekýnky a mizerně napsané upířiny, než televizní program. Jen 120 dnů sodomy bych možná druháčkům nedávala.

6. právo na bovarysmus

Neschopnost rozlišovat mezi fantazií a realitou. Pokud jde o důsledek bohaté představivosti podpořené příběhem a ne nadměrné konzumace drog, jen tak dál! :)

7. právo číst kdekoliv

Víte, škola je zvláštní místo. 45 minut musíte sedět přikovaní k lavici a číst. Ale běda jak někdo sedí a čte během přestávky! Přestávka je na záchod a nezbytnou dávku pohybu, žádné čtení ve volném čase se podporovat nebude!


8. právo jen tak listovat

Tohle právo vám pravděpodobně nikdo upírat nebude. Pokud si samozřejmě nelistujete během hodiny, protože to musíte dávat pozor. Nebo když se podezřele dlouho mazlíte s knihou v knihkupectví a nevypadáte na to, že byste ji nakonec koupili.

9. právo číst nahlas

Číst nahlas byla ve škole nutnost. Pro mě to bylo čiré zlo a potupa... číst jsem uměla od školky a ve škole se mi potom předbíhaly oči před mozkem a pusou. Navíc tím, že jsem byla "zdatná čtenářka", se mi učitelka moc nevěnovala, takže jsem ve výsledku četla hůř než ostatní. Číst nahlas je taky utrpením pro děti s vadou řeči nebo pro stydlivky. Jsou ale takoví, kterým to pomáhá lépe pochopit příběh nebo si prohloubit zážitek propůjčováním hlasů postavám. Věřím tomu, že takoví lidé se musí při tichém čtení na veřejnosti nebo vedle spícího sourozence cítit ochuzeně.


10. právo mlčet

Právo mlčet není jen o tom, že se nemusíte ponižovat svým koktavým čtením. Je především o tom, že nemusíte vždycky předkládat své názory a interpretace. Když se zadá povinná četba a všichni jsou potom nu-ce-ni o ní mluvit, člověka to odradí. Jsou knihy, které v nás nevyvolávají moc emocí nebo názorů. A číst knihu s tím, že prostě musíme najít něco, co bychom mohli v hodině literatury plácnout, není ten pravý požitek.


Na závěr bych snad jen řekla, že to nevidím tak černě, jak to z článku možná vyznělo. Nesu si pár nepříjemných zážitků a didaktických přešlapů, lásku ke čtení mi to ale nikdy nevzalo (za to díky hlavně mojí matičce drahé). Stejně tak věřím a doufám, že jsou i osvícenější pedagogové a ne všichni systematicky odrazují děti od čtení :) Jaké zážitky ze školních lavic máte vy? Mohli jste plně využívat svých práv? A jíte knedlíky? :)

Fotky jsou ze starších článků. Mám právo občas nefotit.

*Pennac, D. (2004). Jako román. Praha: Mladá fronta.