pátek 2. května 2014

J. Lethem: Sirotci z Brooklynu

Ahoj všem! Dneska něco málo o knize, kterou jsem si koupila za pár korun a čekala, že ji po přečtení pošlu do světa. Moje očekávání bylo skoro pod bodem mrazu, takže si představte to překvapení, když se z ní vyklubala záležitost, ke které se určitě budu ráda vracet.

S radostí doporučuji: začátečníkům v žánru (jako lákadlo), psychologům-amatérům a všem, koho zajímají psychické poruchy a konečně i těm, kdo se rádi zasmějí vydařeným slovním hříčkám.

Doporučit nemůžu: upřímně mě asi nikdo nenapadá... možná lidem, kteří se těžko dostávají přes ne úplně dokonalý začátek.

Žánr: detektivní
Nakladatelství: Štrob, Širc & Slovák
Počet stran: 300 
Moje hodnocení: 4/5

Obálka neurazí ani nenadchne.
"Kontext je vším. Nastrojte mě a uvidíte. Jsem pouťový naháněč, dražební vyvolávač, pouliční umělec, ten, kdo mluví jazyky, senátor opilý svým řečnickým maratonem. Mám Tourettův syndrom."
Lionel Essrog si určitě nemůže stěžovat na nudný život. Je to sirotek s Tourettovým syndromem. Vykřikuje vulgarity, vytváří slovní přesmyčky a hříčky a má neovladatelné nutkání dotýkat se lidí a věcí. Několikrát za sebou. Lionela a další tři sirotky si vezme pod křídla Frank Minna, který se pro ně stane takřka bohem. Dá jim práci v dopravní agentuře, která je vlastně tak trochu detektivní kancelář. Detektivní kancelář, která funguje na hraně zákona. Ne-li za hranou. Nikdo neřeší, kdo zadává zakázky, až dokud není Frank zabit. A tady náš příběh začíná.

"Co byl Ullman zač? - Dej si durman - svač!" (s. 177)

Tourettův syndrom jsem nikdy moc nezkoumala, vždycky jsem ho měla spojený s vtipným pokřikováním sprosťáren. Až díky Essrogovi jsem zjistila, že je v tom mnohem víc. Nikdy mě nenapadlo, jak obtížné musí být bojovat proti vlastnímu mozku, který vás nutí říkat a dělat věci, které byste si radši odpustili. Nebo jak obtěžující jsou tiky, kvůli kterým musíte objednávat šest hamburgerů a všechny lidi šestkrát poklepat po rameni.

Obrázky u názvů kapitol, na to já slyším :)

Ze začátku jsem měla pocit, že se všechno až moc točí kolem touretta a tiků, a že se autor snaží knihu vystavět na vtipných výkřicích v čele s "vyliž mi." Také na jazyk jsem si musela chvíli zvykat. Věty mi přišly přehnaně dlouhé, a slova jako "insultace" nebo "konsensuální" čtení zrovna neusnadňovala. Ne že bych nevěděla co znamenají, ale vážně by všechny ty insultace nešly vyměnit za úplně normální urážky?

"Už jste si všimli, že dávám všechno do souvislosti se svým tourettem? Jo, domysleli jste si to, je to tik. Počítání je symptom, ale počítání symptomů je taky symptom, tik non plus ultra. Mám meta-touretta." (s. 184-185)

Pak jsem tohle všechno buď přestala vnímat, nebo to vymizelo. Zmínky o tourettovi se objevovaly jen v situacích, kam se hodily, a kde doopravdy pomáhaly pochopit Lionela. Ten by se dal považovat za nosný trám celé knihy. Ne že by byl příběh špatný nebo nudný, to vůbec ne. Všechno se to zamotává a rozmotává, nikdo není kým se zdál být, dokonce i napjatí budete. Prostě a jednoduše: příběh má co nabídnout, proto je asi celkem škoda, že hlavní postava je tak moc zajímavá a tlačí celou zápletku trochu do pozadí.


A čím si mě vlastně kniha získala? Jak už jsem řekla, Lionel je klasa. Hodněkrát mě svými hrátkami se slovy dokázal rozesmát, byly ale i chvíle, kdy jsem s ním soucítila. To když se snažil přemoct svoje tiky, nebo se zamýšlel nad tím, jak těžké je udržet si s takovým handicapem vztah. Bavily mě i kapitoly z minulosti, které vysvětlovaly to, jak detektivní kancelář vznikala, a jak se vyvíjely vztahy mezi jejími zaměstnanci. Nakonec bych snad ještě přidala několik Lionelových výtvorů, které mě nejvíc pobavily nebo zaujaly. Třeba HŇUPOMLUVA. Nebo KRIMIZAJDA. SLIŽŠPEJLI. VYLIŽMIRECHTMANE. A další a další MOJE TIKY CUKRBLIKY :)

Znáte, četli jste? Máte rádi, když je hrdina knihy něčím výjimečný, nebo dáváte přednost klasickým, "zdravým" postavám?

8 komentářů:

  1. to uz je podruhe behem par dnu co o te knizce slysim, to je znameni :)

    roo.rachel.1987@gmail.com
    SOUTĚŽ O ODZNÁČKY A KNÍŽKU
    http://rachel-roo.blogspot.cz/2014/04/velka-knizko-placickova-soutez.html

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vážně? Já ji jednou viděla u někoho na blogu, když ukazoval svoji knihu, jinak jsem na ni ale nikde nenarazila. Velká škoda :)

      Vymazat
  2. To je super, když takhle člověka něco příjemně překvapí :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, je to paráda. Hlavně po období, kdy to bylo přesně naopak :)

      Vymazat
  3. Jé, po téhle knize pokukuju už fakt hrozně dlouho, vypadá působivě a má překrásnou obálku s atmosférou. Určitě si ji po Tvé recenzi musím obstarat a přečíst... :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Myslím že o ní mluvila Ohana nebo někdo, ale nějak mě nezaujala, až teď po Tvé recenzi, já mám ráda tyhle slovní hříčky, takže se po ní určitě někdy juknu! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to musím hnedka najít :) To je právě riziko (a zároveň kouzlo) subjektivního hodnocení knih... každýho na nich zaujme něco jinýho, a tak tě jedna recenze odradí a druhá zase naláká, a ve výsledku by pak člověk snad byl radši, kdyby si předem o knize nečetl nic :D

      Vymazat

Konstruktivní kritika se přijímá, urážky a sprosťárny se mažou. A samozřejmě díky za každý komentář :)